Podrobný výpis souboru ke stažení
GIBRALTAR 2010
Přibližně v polovině loňského roku jsem se rozhodl, že se zúčastním šachového festivalu v Gibraltaru v termínu 26.1. až 5.2.2010. Důvody pro to byly jednak turistické, jednak šachové.
Z hlediska turistického představuje Gibraltar nejjížnější cíp evropského kontinentu a zároveň nejbližší část Evropy ke kontinentu africkému – asi 15 km v nejužším místě. Ve
starověku byl Gibraltarský průliv znám pod označením
Herkulovy sloupy nebo též Héraklovy sloupy. Je sem umisťována i slavná Atlantida, která byla potopena zemětřesením. Jméno Gibraltar pochází z doby maurského osídlení v roce 711. V roce 1462 byli Mauři vyhnáni Španěly, a ti jej prohráli ve válce s Brity o španělské dědictví v roce 1704. V referendu roku 1967 se drtivá většina voličů rozhodla pro britskou správu a tak je tomu dodnes.
V současné době představuje město Gibraltar jednu velikou pevnost tvořenou fragmenty jednotlivých historických údobí, od Maurské věže počínaje až po vojenskou a námořní základnu NATO konče. Do těchto pevnostních pozůstatků pak postupně prorůstá více či méně moderní bytová zástavba. Obyvatelé (asi 30 000) zde sice hovoří anglicky i španělsky ale já mám takový dojem, že základní řečí je přece jenom španělština. Mezi hlavní turistická lákadla patří samozřejmě vlastní Gibraltarská skála (426 m) se svou opičí kolonií a nádherným výhledem do širokého okolí včetně Afriky. Před agresivitou opic jsem byl varován, ale bylo to asi přehnané, protože se ke mně chovaly docela mile. K dalším atraktivitám patří především vojenské objekty n.př. 100-tunové dělo (druhé se nachází pouze na Maltě), historické církevní stavby, jeskyně, tunely, delfinárium atd. Jistou kuriozitu představuje také gibraltarské letiště, asi jediné letiště na světě, na jehož začátku i konci kotví lodě, a které přetíná uprostřed jediná vstupní silnice do města, jejíž provoz je řízen semafory, aby nedošlo ke kolizi s přistávajícími letadly.
Z hlediska šachového představuje šachový festival Gibtelecom jako celek jednu z nejatraktivnějších šachových událostí v roce. Je tvořen jedním hlavním turnajem Masters, dvěma vedlejšími turnaji Challenger 1 a 2 a dvěma turnaji pro amatéry Amateur 1 a 2. Turnaj Masters je ratingově neomezený desetikolový open švýcarským systémem, kterého se zúčastňují šachové špičky ze všech kontinentů (chyběla skutečně jen Antarktida). Turnaje Challengers jsou pětidenní open turnaje jdoucí hned za sebou s ratingovým omezením do 2250 Elo bodů. Totéž platí pro turnaje Amateur, které ale mají ratingové omezení do 1800 Elo bodů. Takže tohoto festivalu se může zúčastnit skutečně šachista téměř libovolné úrovně a přitom může mít reálnou naději na zisk některé z mnoha velmi slušných finančních cen. Já jsem se rozhodl pro účast v obou turnajích Challenger. Hlavním důvodem byla silná finanční motivace získat ve dvou pokusech některou ze tří hlavních cen. Atraktivita je dána výší ceny, která pro jednoho vítěze obou turnajů Challenger mohla činit až 6.000 liber (v přepočtu asi 180.000 Kč). Turnaj s takovou motivací se v evropském prostředí najde jen stěží. Přitom moje ambice byly docela oprávněné – v prvním turnaji jsem byl nasazen jako č. 3, ve druhém jako č. 8. Jenže jak se ukázalo a jak potvrzují i historické výsledky, ELO není vůbec to nejpodstatnější. Něco takového jsem samozřejmě tušil z archivních záznamů a tak jsem tento turnaj bral zároveň i jako takový zkušební s tím, že se ho zúčastním za rok znovu… Původně se mnou měl jet František Vykydal, ale ten to později odřekl především ze zdravotních důvodů a musím uznat, že to bylo rozumné rozhodnutí – náročnost by zřejmě přesáhla jeho možnosti. Místo Františka se nakonec rozhodl jet Standa Staněk. Ten si žádné velké finanční cíle (se svým ELO 2007) nekladl, přhlásil se do jednoho Challengeru a do turnaje Masters s tím, že si chce především dobře zahrát. Bylo to docela sporné rozhodnutí, protože v Challengeru byla vypsána cena 500 liber pro kategorii 1950 – 2050 Elo bodů a v této kategorii byla konkurence pouze 15 hráčů v Challengeru 1 a 20 hráčů v Challengeru 2 (vítěz této kategorie v Challengeru 1 uhrál 3 body v Challengeru 2 uhrál 3,5 bodu).
Vlastní cestování začalo pro mne už v neděli 3.2., kdy jsme jeli hrát rakouskou Landesligu do Zwettlu. Přestože to bylo rozhodující utkání o první místo, vůbec se nám nepovedlo a prohráli jsme 7:1. Mluvím o tom proto, že jsem prohrál úplně vyhranou partii a značně jsem si pošramotil sebevědomí, které jsem před turnajem v Gibraltaru měl. Do Brna jsme se vrátili večer a už jsem ani nešel spát, protože odjezd MHD byl ve 2.39. Bylo to dost riskantní rozhodnutí jet MHD, protože rezerva mezi příjezdem k divadlu a odjezdem autobusu Student Agency na letiště ve Vídni byla pouze asi 7 minut, ale naštěstí to dobře dopadlo. Stanislav tento problém řešil radikálně tím, že si objednal na odvoz taxi. Na letišti ve Schwechatu jsme měli asi 1,5 hod času, což stačilo k tomu, abychom si pohodlně vyřídili odbavení. Co jsme nevěděli, tak jsme se zeptali. Z Vídně jsme letěli nízkonákladovou společností Airberlin do Malagy s přestupem v Düsseldorfu. I v Düsseldorfu, přestože to je veliké letiště, jsme se po několikerém dotázání dostali včas k odbavení. Do Malagy jsme přiletěli asi s ½ hod. zpožděním, ale po jistém hledání jsme nakonec našli skupinu (byla označena šachovnicí, kterou organizátorka držela chvílemi nad hlavou) spoluhráčů a mohli jsme nastoupit do autobusu směr Gibraltar. Cesta z Malagy do Gibraltaru (asi 130 km) trvala dýchavičnému minibusu asi 2 hodiny, ale protože bylo krásné počasí, docela jsme si tuto jízdu krásnou hornatou Andalusií vychutnali. Do Gibraltaru jsme přijeli něco po 17. hodině, autobus nás zavezl přímo do hrací místnosti ve čtyřhvězdičkovém hotelu Caleta. Tam jsme se zaprezentovali a zaplatili startovní poplatek. To, že jsem v autobusu zapomněl jeden kufr za mne vyřešil Standa, který si toho všimnul, zatímco já jsem řešil prezentaci. Nu a nastal čas najít ubytování, které bylo od hrací místnosti vzdáleno něco přes 2 km. Kde je to přesně, jsem věděl pouze přibližně. Šli jsme na zastávku autobusu, ale z jízdního řádu jsme nebyli vůbec moudří. A tak když ve vytipovanou dobu autobus nepřijel, rozhodli jsme se jít i s kufry pěšky. Musím se přiznat, že jsem toho měl po několika stovkách metrů dost a musel jsem stále častěji odpočívat. Navíc se mi na noze udělal puchýř a tak jsem si značně oddechl, když jsme konečně dorazili na místo a mohli se ubytovat. Mnoho času na odpočinek jsme však neměli, protože za necelou hodinu začínala úvodní recepce. Tak jsme se vydali i zpátky pěšky do hrací místnosti. Z obyčejného puchýře se stal puchýř krvavý, ale na zjišťování cesty místní autobusovou dopravou prostě už nebyl čas. Recepce byla velkolepá, losování provedla Miss Gibraltar, šampaňské teklo, večeře byla formou švédských stolů, prostě paráda. Po skončení recepce bylo třeba řešit problém, jak se dostat zpět na místo ubytování. Na pěší túru už nezbývaly síly, tak jsme se rozhodli jet taxíkem. Sice na něj stála fronta, ale k někomu jsme se vetřeli a za 5 liber jsme byli ještě před půlnocí v posteli. Přiznám se, že jsem usnul snad ještě dříve, než jsem zalehl.
Ráno mne probudilo volání „Vstávat, je třičtvrtě na devět!“ Standa naštěstí zaregistroval kritický čas, protože okna byla zatažená a v místnosti byla tma. Takže honem ranní toaletu, pak na snídaní a hurá na první kolo, které začínalo v 10 hod. To už jsme věděli, kde je příslušná zastávka a rezerva něco přes ½ hodiny se nám zdála na dopravu dostatečná. Akorát to počasí se nám nelíbilo, začínalo totiž lehce pršet. Řekli jsme si ale, že se to dá vydržet a vyrazili jsme. Jenže ouha, než jsme došli na zastávku , déšť značně zesílil a po chvíli ho začala doprovázet i pořádná vichřice. Zastávka byla sice částečně zasklená, ale vítr na to nebral vůbec ohled. Nakonec autobus přijel ale zase výstupní zastávka nebyla přímo před hotelem Caleta, ale vzdálená od něj asi 200 m. A lilo a lilo, takže do hrací místnosti jsme dorazili značně promočení a já i odspodu, protože mi natekla voda do bot. Na dovršení všeho na mne pustili u partie klimatizaci, ale to už jsem nevydržel a vyzval jsem rozhodčího, aby tomu učinil přítrž. Nicméně u partie se mnou třásla zimnice a o nějaké koncentraci na hru nebyla vůbec řeč. Taky jsem udělal již asi v 8.tahu hrubku a bylo po partii a tím i pro mne po Challengeru 1, neboť na špičkové umístění bylo třeba udělat 100% nebo aspoň 4,5 bodu. Standa byl úspěšnější, i když neměl v Challengeru zrovna lehkého soupeře, ale dokázal si s ním poradit. Nakonec to stejné se mu povedlo i odpoledne v turnaji Masters, kde však měl již příznivější vylosování.
Vrátím se ještě k tomu ubytování. Z nabídky, která byla v propozicích jsem vybral to nejlevnější, co bylo k dispozici – Hostel Emily. Hostel je velmi strohý druh ubytování, který odpovídá zhruba našim kolejím - prostě dvě lůžka a nic jiného. Záchody a sprchy na chodbě. V létě by to ještě šlo, ale byla zima – na pokojích bylo něco mezi 10 - 13°C a hodně vlhko. Hostel měl centrální topení asi toho typu, že na chodbě byla postavená kamna a pokud v nich někdo zatopil, tak bylo v okruhu asi 2 metrů od nich teplo. Na pokojích ovšem nikoli. Že v takových podmínkách mokré šatstvo nemohlo uschnout, je nabíledni. Dalším problémem byla snídaně. Jsem poněkud rozmazlen podmínkami na turnajích v Německu, Rakousku i na Slovensku, kde byla snídaně buď formou švédských stolů nebo ji dělala domácí paní podle místního zvyku, tj. dostatečně silnou. Tady jsme však dostali hrníček čaje v množství odpovídajícím kapučínu, k tomu čtyři kousky osmahnutých toastů někdy ještě i teplých a k tomu kousek másla a kousek marmelády. Na přilepšenou jsme dostali ještě cosi, čemu jsme říkali cviboch – to bylo ze všeho nejlepší. Dlouho jsme uvažovali o tom, že si budeme vařit aspoň večer čaj, abychom zmírnili dopad velmi vlhkého a chladného prostředí, ale nějak jsem na obchod s potravinami nemohl narazit, takže z toho nakonec sešlo. Příčinou těchto poměrů bylo, že majitelem i obhospodařovatelem hostelu byla arabská rodina a jejich měřítka se od našich prostě liší.Tomu se říká draze zaplacená zkušenost.
Ještě ke stravování. O snídani už byla řeč, ještě bylo třeba vyřešit problém hlavního jídla. Vyhlédli jsme si na blízkém náměstí takovou tavernu a seznámili a možno říci i spřátelili se s tamější obsluhou. Jimi nabízený sortiment nám docela vyhovoval, alespoň zpočátku. Já jsem střídal steaky, ryby, kuřata a jednou jsem si dal specialitu – italský hovězí koláč. Standa měl podstatně omezenější sortiment, střídal jen kuřata a ryby, aspoň pokud vím, protože jsme spolu chodili na jídlo jen zřídka. Přílohy byly dosti jednotvárné - hranolky nebo dle mého názoru mizerná žlutá curry rýže.
Na rozdíl od Standy jsem hrál pouze dopoledne, takže jsem měl odpoledne čas na prohlídku Gibraltaru – pokud bylo rozumné počasí. A pokud jsem byl schopen chodit. Takových dnů bylo jen několik a tak jsem první příležitosti využil k výstupu na gibraltarskou skálu. Celá skála tvoří přírodní rezervaci, uvnitř které jsou jednotlivé turistické zajímavosti. Patří mezi ně jeskyně, restaurace, bunkry, tunely, vyhlídky a zejména opice. Za většinu atraktivit se musí zaplatit, navíc je člověk omezen časem a vlastními fyzickými možnostmi. Existuje ovšem možnost dopravit se nahoru lanovkou za asi 9 liber – kdo na to má. Takže jsem zvládl především společnou fotku s opicemi a několik vyhlídek na vrcholu a pak jsem zase spěchal dolů. I tak mi tento výlet trval více jak 3 hodiny a musím se přiznat, že po jeho absolvování jsem toho měl plné zuby – prostě když má někdo 67 let, už musí s takovými následky počítat. V ostatních příznivých dnech jsem si prohlédl hlavní ulici – vlastně takové velké obchodní centrum a navštívil jsem dělostřelecké muzeum včetně jeho chlouby – 100-tunového děla. Také jsem nemohl odolat prohlédnout si proslulé gibraltarské letiště.
No a teď k vlastnímu šachovému dění. Hlavní turnaj Masters měl skutečně hvězdné obsazení. Pozorovat takové veličiny jako Bacrot (2713), Movsesjan (2708), Kamsky (2693), Vallejo Pons (2705), Adams (2694), Gustafsson (2627), Čeparinov (2660), Sandipan (2622) a celou řadu dalších při hře, byl opravdu zážitek i poučení a zkušenost. Velkým překvapením pro mne byla výkonnost špičkových žen jako Koneru (2614), Žukovové (2462), Stefanovové (2614), Cramlingové (2528), Javakhvišvili (2493), Kosteniuk (2523) a dalších. Turnaje se celkem zúčastnilo 224 hráčů a skutečně se bylo na co dívat. Boj ve špičce byl velmi vyrovnaný a o vítězi musel nakonec rozhodnout rapidový rozstřel dle regulí turnaje. V tom nakonec zaslouženě zvítězil britský reprezentant Michael Adams, když ve finále porazil španělského reprezentanta Vallejo Ponse. Sergeji Movsesjanovi se turnaj asi moc nepodařil. Nevím s jakými ambicemi na turnaj jel, ani jsem si s ním po skončení turnaje nestihl popovídat. Dle mého názoru podal profesorský výkon, kdy slabší soupeře suverénně porážel, ale se sobě rovnými dával partie za remízu prakticky bez hry. To tentokrát na přední umístění nestačilo. Hráčů s dravějším projevem bylo více. Výsledek Standy Staňka považuji za velmi slušný. Připsal si nějaké Elo body, což v této konkurenci nebylo vůbec lehké. A to Standa prohrál některé partie zcela zbytečně v důsledku své pověstné zbrklosti. V závěru turnaje pak hrál příliš při zdi a připravil se tak o zisk více bodů. Se svým výsledkem je ale spokojen.
Já se svým výkonem jsem samozřejmě hrubě nespokojen, protože splnění svých cílů jsem se ani nepřiblížil. O zbabraném prvním kole Challengeru 1 jsem se již zmínil. Těžko posoudit, jaký byl podíl mimořádných okolností, za jakých se partie hrála a vlastního šachového umění respektive umění soupeře. Prostě se tak stalo. Netvrdím, že jsem zbytek Challengeru 1 vypustil, ale motivace již skutečně chyběla. Zvláště potom, kdy situace s promoknutím se ještě jednou opakovala, prostě počasí nám příliš nepřálo a na šachové výkony to určitě nějaký vliv mělo. Nevím jestli místní rackové (kterých je tu skutečně nadmíru a dávají o sobě hodně vědět) rozumí šachu, ale fakt je, že se našim šachovým výkonům chechtali dlouho do noci, až se za břicha popadali. Soustředil jsem se tedy na Challenger 2. V prvním kole se podařilo bez problémů zvítězit. Ve druhém kole jsem ale dostal jediného ruského zástupce a přestože jsem měl bílé figury, nepodařilo se mi ho v teoretickém souboji přehrát a partie skončila remízou. To již bylo jisté zklamání, které zavazovalo k tomu vyhrát všechny tři zbývající partie. Ve třetím kole mi los trochu přál, dostal jsem slabšího soupeře, kterého jsem zcela přehrál, pak se však osud ke mně obrátil zády a ve vyhrané pozici a časové tísni soupeře jsem přehlédl jednotahový mat a bylo po partii i po turnaji. Nedá mi to, abych se nezamyslel nad tímto výsledkem. Pětikolový turnaj jsem již ve své kariéře jednou hrál, má zcela specifický charakter a je třeba ho umět hrát. Důvod proč nejvýše ratingově postavení hráči často nedosahují úspěchu může spočívat i v rozlosování. Výše nasazení hráči mají od počátku i relativně silnější soupeře a k zakolísání tak mají blíže. Naopak se velmi snadno může stát, že níže ratingově nasazenému hráči se povedou úvodní dvě, tři partie s lehčími soupeři a v navozené euforii pak dosáhne neočekávaného výsledku. Dalším faktorem pak může být zázemí hráčů. Zřejmě vůbec není náhodou, že Norové pravidelně dosahují na challengerech úspěchů. Jezdívají na tyto turnaje ve velkých skupinách včetně lidí, kteří se jim starají o mimošachové záležitosti a to se pak skutečně hraje jinak. Podobně to platí i pro Němce. Ve druhé polovině turnaje se k nám přidali dva přerovští hráči, pánové Kympergr a Mathon, známí z českých seniorských turnajů. Přestože jejich ELO není nijak závratné, žilo se nám ve čtyřech už přece jen veseleji.
Na závěr turnaje uspořádali organizátoři závěrečné vyhlášení vítězů a posezení s večeří, které sice bylo jen pro pozvané hráče (není známo dle jakého kritéria), ale byly tam přítomny dle mého odhadu dobré dvě stovky hráčů. Akce to byla velkolepá, spočívající v krátkých proslovech (přednesl pan Conquest, známý i z turnajů v České republice, na turnaji se ještě prezentoval tím, že živě komentoval vybrané partie), přípitku, skvělé večeře (předkrm, losos, kuřecí prsíčka, moučník a výborné víno) a následovalo pak vlastní vyhlášení vítězů turnaje Masters. Turnaje Challengers měly vyhlášení vítězů separátně a bylo okořeněné tím, že ceny předával bývalý mistr světa Boris Spasskij. Posezení končilo hluboko po půlnoci, takže následovala již známá bitva o taxíky, ale v tom jsme již měli zkušenosti a dobře jsme se dostali na pokoj. Odjezd domů druhý den již proběhl zcela hladce. Autobus nás odvezl na letiště do Malagy, odkud jsme letěli tentokrát již přímo do Vídně. Autobus Student Agency jsme zmeškali o pouhých pár minut, ale i tak jsme byli doma ještě před půlnocí, živi a zdrávi, obohaceni o zajímavé zážitky.
Hotel Caleta, kde se festival konal
Petr Mlýnek poněkud přešlý chladem a vodou
Stanislav Staněk bojuje v turnaji Masters
Pohled na město z gibraltarské skály
Petr Mlýnek a gibraltarské opice
Soubor ke stažení: []
Související dokumenty