Vyhledávání

  
podrobné vyhledávání

Přihlášení

     
zaregistrovat se    zapomenuté heslo
 
 
 
 
 
 
 
 

Kontakty

Adresáře

Jihomoravský šachový svaz

Adresa: Hybešova 119
664 17 Tetčice
IČ: 22894420
č.ú. 2700140505/2010

RSS kanál

Sledovanost

Statistiky sledovanosti jsou dostupné na serveru navrcholu.cz. Tamtéž lze najít srovnání sledovanosti s dalšími šachovými stránkami.

Podrobný výpis souboru ke stažení

Utkání seniorů 2015 aneb všechno je jinak

V podvečer ve čtvrtek 7. května jsem dorazil do klubovny Lokomotivy Brno asi o tři čtvrtě na čtyři. Cestou jsem z tramvaje zahlédl pouze dva šachisty: Na cestě ke Sv Anně zamyšleného pana Staňka¸ na České pak pana Petráně¸ který kdysi hrával za Královopolskou spolu s Jarkem Bindrem a později se stal mistrem republiky neslyšících. V klubu již vládl čilý ruch – zejména seniorů Durasu tam bylo plno.


Fotografie z akce najdete zde

Odložil jsem si na chodbě bundu na věšák a vstoupil do jámy lvové. Ani jsem nestačil podávat ruku starým známým, když mne hned oslovili pánové Picmaus s Rýcem: Odkdy jsem prý vedl šachovou hlídku v Brněnském večerníku. Povídám, že od ledna 1975. A Bohoušek Picmaus: „To by souhlasilo, já tam přispíval do konce roku 1974 a pak jsem byl odejít.“ Tak tam sedím, koukám na staré protivníky, když se tu ke mně přižene pan Křivánek. On je docela milý vypravěč, ale já poslouchal dnes jeho povídání o mladých doktorkách a jak se o něho dobře starají, jen na půl ucha. Mezitím se své funkce ujali domácí jako pořadatelé, pan Vachek postavil desatery šachy a elektronické hodiny, oznámil přítomným, že sponzorem této vzpomínkové akce se stal také Jihomoravský šachový svaz, reprezentovaný dnes svým předsedou panem Hamplem a informoval hráče, že mají nárok na bezplatnou kávu, párek a pivo nebo jiný nealkoholický nápoj. O tom, jakým tempem se bude hrát a podobné maličkosti se asi dojednávaly v zákulisí. Chvilku před tím, než se všechno sladilo, využil pan Hampl a domluvili jsme se v podstatě na tom, že on se teď ujme jednání s vydavatelem Ivo Mollem o snad definitivním postupu na vydání Slovníku brněnských šachistů, který již dávno pěknou částkou 70.000 Kč zasponzoroval pan Vlastík Chládek – a ten by asi rád viděl nějaký výsledek. Pak začalo usazování dvojic. V několika větách své svěřence představili kapitáni týmů – Ruda Moulis za Duras a Jura Vachek za Lokomotivu. Domácí dali hostům na lichých deskách výhodu bílých kamenů. Já ty charakteristiky raději neposlouchal – vždyť jsem je v podstatě sám vypracoval. Majce Nunvářové se prý líbily. Ale od chvíle, kdy mne jmenovali na čtvrté desce a za soupeře mi určili kdysi nejlepšího hráče Královopolské Ivoše Rýce, ztratil jsem poněkud náladu. Už se chovám tak trochu jako pan Staněk, který si občas stěžuje na rozhodčí (resp. šachové programy), že právě a jen on vždycky v té kritické chvíli dostane ty nejlepší a nejsilnější a nejnepříjemnější soupeře. Na moje dodatečné žehrání mi pan Vachek vysvětlil, že to udělal jen pro moje dobro, abych si konečně zahrál s opravdu silným borcem. No dobře, k té partičce se ještě vrátím. Nakonec byli usazeni všichni na deseti šachovnicích (více hráčů Duras neměl, paní Žaloudková a Marta Poláková hrát nechtěly), na poslední vybral proti Vaškovi Fenclovi Jura Vachek 92letého pana Křivánka. Zřejmě tím chtěl kompenzovat očekávaný pozdní příchod Vaška Fencla (prý vezl ženu do nemocnice). Ale když zápas započal – byl Fencl již zde. Toto nasazení lokomotivních sil mi připadlo na rozdíl od Durasu, který bral utkání zřejmě mnohem ctižádostivěji, poněkud lehkomyslné a také jsem to hned v bufetu paní Holzmannové a několika přítomným oznámil.


V průběhu utkání dorazila i návštěva z nejvzácnějších - na snímku František Blatný, František Vykydal a Alenka Blatná. Mimochodem, objevilo se zde čestných hostů více, např. paní Mlýnková (roz. Vižďová) a Mlynářová, Neklan Vyskočil, pan Prášek a aktuální zdravotní potíže zabránily v účasti manželům Augustinovým, dr. Píšemu a Vladimíru Pospíšilovi.

A boj začal! Na prvních dvou deskách skončil po pár tazích nerozhodně a dotyční pánové mohli začít naplňovat hlavní poslání dnešní akce – trochu si zavzpomínat na staré dobré časy. Ostatní bojovali trochu déle. Z nerozhodných partií hráli až téměř do pádu praporku (na pořadu byly hodinovky) jenom Donnert se Spodným, který sestavu Lokálky posílil na poslední chvíli. A pak zůstali jen opravdoví bojovníci. Snad prvním, kdo prohrál, byl jsem já. Sice v jednu chvíli mi svitla jiskřička naděje, když soupeři zazvonil mobil a já se vydal hledat rozhodčího. Oznámil jsem onen fakt v bufetu, načež Milan Šnorek konstatoval: „To asi stojíš blbě, že.“ Nezbylo než souhlasit. A Milan dodal: „Ono se sice hraje podle pravidel FIDE, ale paragraf o mobilech byl pro tento zápas vypuštěn. Říkalo se to před zápasem“. Tak mi sklaplo. A když jsem se pak vzdával, musel jsem svoji druhou prohru s Rýcem bílými v královském gambitu (první byla v roce 1973 na Gargulákově memoriálu) nějak ospravedlnit. Tak poslouchejte: za všechno může Luděk Pachman. Já den před utkáním listoval jeho knihou Offene Spiele (Berlin 1965), kde mne v kapitole o Breyerově gambitu 1.e4 e5 2.f4 exf4 3.Df3 Jc6 zaujala kategorická věta: „Zde je jediným rozumným pokračováním za bílého 4.Dxf4.“ To mi utkvělo v paměti, následující kratičká Pachmanova analýza užn nikoliv. Tak jsem to tedy „zkusil“ – a vznikla partie, vhodná do učebnic pro začátečníky. Jak je špatné tahat v zahájení víckrát jednou figurou za sebou, resp. o předčasném uvedení dámy do hry. Tak vidíte – už jsem zapomněl všechny začátečníkům vštěpované základní šachové principy a Ivo Rýc to hezky metodicky využil. Po partii se tvářil spokojeně (jak by né – vždyť nehrál asi 30 let vážné šachové partie?!) a aby mne potěšil, spustil dlouhý příběh, jehož pointou bylo tvrzení jeho ženy po přečtění mého referátu o oslavách sedmdesátin Jezevce (pardón – velmistra Horta) v Blansku „Honza měl pravdu.“ Toto sdělení se týkalo dávné partie mezi Medunou a Rýcem v utkání Tesly Karlín s Královopolskou, které se dávno, dávno již tomu stalo předmětem sporů, protestů a vzájemně si odporujících verzí obou znepřátelených stran. A já o tom v onom článku cosi napsal podle vyprávění Edy Meduny a svědka té události Josefa Spodného. Dnes tuto debatu uzavřel Ivoš Rýc konstatováním, že si asi je Eda vědom svého tehdejšího pochybení a nosí to pořád v hlavě. Někdo mi pak řekl, že jsem zavinil prohru Lokálky, já zase kontroval, že na prvních 5 deskách to bylo 2,5:2,5, zatímco posledních pět borců Lokálky udělalo jenom 2 remízy. A tak to do zápisu bylo rukou Jiřího Vachka zapsáno: 6,5:3,5 pro Duras, všichni to viděli a já si ten zápis pro jistotu opsal, abych měl podklady, až o tom budu psát svůj článek. V kuchyňce již byla fronta na občerstvení, vytvořilo se několik debatních kroužků – trochu mladší Durasáci byli zvlášť, trochu starší Lokomotiváci taky drželi zpočátku při sobě. Teprve s uplývajícím časem se lidé více mísili. Je nutné se ještě zmínit o jednom V.I.P. hostu: Alenka Blatná přivedla Františka Blatného, který se s každým vřele pozdravil a pronesl pár přátelských vět. Já měl pro Frantu dokonce opožděný dárek. Před dvěma lety jsem našel na internetu mejlovou adresu 12. mistra světa v korespondenčním šachu Grigorije Sanakojeva, který hrál v roce 1976 turnaj Družba v Brně (ten co vyhrál Ivo Rýc!). Poslal jsem mu jeho fotku z prvního kola, kterak hraje francouzskou s Vladimírem Šteflem. Voroněž byla kdysi družebním městem Brna, hráči se navzájem každý rok navštěvovali, naši dorostenci se s voroněžskými pravidelně utkávali. Franta Blatný tam také často býval jako jeden z vedoucích. A tak pan Sanakojev mi „za odměnu“ za fotku poslal první (ruské) vydání své knihy „Na třetí pokus“ o tom, jak se stal nakonec mistrem světa a napsal mně i Frantovi hezké věnování. Tak jsem konečně(!) panu Blatnému jeho výtisk předal. Omlouvám se za zdržení. Po večeři jsem se přesunul na chodbičku k trojici Durasáků – Donnert, Fencl, Věchet. Standa hýřil historkami, vzpomínalo se na dlouho neviděné šachisty, třeba na pana Kratochvíla a jeho paní Janu, kdysi Davidovou. Nikdo neví, co se s nimi stalo, zda jsou ještě živí nebo mrtví. Standa myslím vyprávěl, kdy zanechal Jirka Kratochvíl soutěžního šachu, prý po nějaké partii v Národní lize s mladým Otíkem Blümelem, který ho v ní úplně rozsekal. Já trochu oponoval, že Kráťa hrával ještě v devadesátých letech odborářské přebory Brna družstev za Zbrojovku (tovární tým) – tedy soutěž, kterou řídili pánové Gillar a Vašíček. Milan Donnert vzpomínal na své šachové začátky – prý jsem neuvedl, že byl již v 11 letech přeborníkem Brna žáků! A pak přišla řeč na dorostenecké přebory z počátku let šedesátých (Červený Kostelec 1962, Meziboří 1963), a Milan oznámil, že má cennou fotku, na níž je rozeznatelný také mladičký velmistr Smejkal. Když jsem o ni projevil zájem, opáčil Milan ryze obchodnicky „Kolik za ni dáš?“. Tak se zase spustila debata o tom, že většinou mi lidé na sklonku života své archivy předávají dobrovolně a rádi... Jednu fotku – právě z Meziboří 1963, kde vyhrál Haubt z Rýnovic – totiž mám, a občas dávám lidem hádat, kolik je na ní (budoucích) velmistrů (hrály tam i dorostenky). Napočítal jsem jich celkem pět: Plachetka, Smejkal, Franzen a Lanč (ti v koresp. šachu), resp. Malypetrová.


Meziboří 1963 – poznáte budoucí velmistry, nebo aspoň jihomoravské hráče?

Chvíli byl námětem hovoru i ženský šach – skoro nikdo z přítomných nevěděl, že Helena Chalupová, rozená Herberová, byla vlastně Němka z Karlových Varů. Její dcera Helenka si vzala „zeleného“ poslance brněnského parlamentu Mojmíra Vlašína – věděl Standa Věchet. To už byl v debatách přítomen Bohoušek Skácel  (další V.I.P. host), který si vzpomínal na zcela jiné Meziboří – pozdější. Pak se chvíli povídalo o různých léčkách v zahájení, třeba v Orangutanovi, nebo příhody, jak zahájil černými jednou Josef Mudrák po Silvestru na Olexáči partii černými s Olinou Černou (dnes Sikorovou): 1.e4 a6 2.d4 Va7!?) a ovšem prohrál a podobně. S decinkou vína si na chvíli přisedla Libuška Skácelová a to mi dalo příležitost zavést debatu nikoliv speciálně na ženský šach, ale na to, kdo má kde schované své staré partiáře. Je to můj evrgrýn: desítky let je lákám se Standy Věchta (předloni mi jednu plnou krabici od bot nakonec předal), Bohouška Skácela (ten už prý dokázal otevřít dveře na půdu, kde by mohly být skryté, ale Libuška ho není schopna prý přesvědčit, aby ten bordel uklidil a partiáře našel...). A Milan Donnert má prý jen trosky, neboť své mladické partiáře prý dával svému tatínkovi Edgarovi, který se z nich učil hrát zahájení – pozoruhodné. Vašek Fencl se prý také konečně do svého archlívu podívá – no jen doufám, že neumřu dříve. Kolem půl desáté se již většina účastníků seniorského matče rozloučila a odebrala se do svých domovů.

Pokud stále čekáte na zodpovězení otázky z nadpisu, přečtěte si celý článek v příloze!

Soubor ke stažení: [pdf]

přidal Jan Kalendovský dne 09.05.2015 | sekce: Zajímavosti


Aktuální akce

Aktuality ze soutěží

» 
» 
» 
» 
» 
 
PeloDesign, 2002-2009