Vyhledávání

  
podrobné vyhledávání

Přihlášení

     
zaregistrovat se    zapomenuté heslo
 
 
 
 
 
 
 
 

Kontakty

Adresáře

Jihomoravský šachový svaz

Adresa: Hybešova 119
664 17 Tetčice
IČ: 22894420
č.ú. 2700140505/2010

RSS kanál

Sledovanost

Statistiky sledovanosti jsou dostupné na serveru navrcholu.cz. Tamtéž lze najít srovnání sledovanosti s dalšími šachovými stránkami.

Podrobný výpis článku

Propagační turnaj v Hustopečích (23.-25.2.1951)

„Při uzávěrce dostali jsme referát o propagační šachové soutěži v Hustopečích u Brna, která tam byla sehrána ve dnech 23.-25.II. péčí Okresní osvětové Besedy a ŠOZKROH ONV za podpory osvětového oddělení ONV. Konečné výsledky vyplývají z připojené tabulky:


 
Soutěž B: I.-II. Levit a Novotný 4 z 5, III. Hanefl 3, Bátěk, Moučka a Pastrnek 1,5. Turnaje měly dobré obsazení; m ing Olexa zajistil si vítězství ihned na počátku, Malcánek byl pronásledován nepřízní Štěstěny a Ličman byl organisátorem podniku.“
 (Československý šach 1951, 38)
 
Několik partií se zachovalo díky Janu Šedému (1904-1980), velmi dobrému hráči ze Šlapanic, který patřil k předním reprezentantům Lokomotivy Brno.
 
Olexa,Vilém - Šedý,Jan [D45]
Hustopeče /propagační/ (1), 23.02.1951
1.d4 Jf6 2.c4 e6 3.Jc3 d5 4.e3 c6 5.Jf3 Jbd7 6.b3 Sd6 7.Sd3 dxc4 8.bxc4 e5 9.0–0 0–0 10.Sb2 Ve8 11.Dc2 h6 12.Vad1 De7 13.Jd2 Jf8 14.Jce4 Sc7 15.dxe5 Sxe5 16.Sxe5 Dxe5 17.f4 De7 18.Jxf6+ Dxf6 19.Je4 De7 20.Vde1 Sd7 21.c5 b6 22.Jd6 Ved8 23.f5 De5 24.Db3 Se8 25.f6 g6 26.Sc4 Vd7 27.Jxe8 Vxe8 28.cxb6 Vb8 29.bxa7 Vxa7 30.Dd1 Vd7 31.Df3 Vb4 32.Sb3 Vh4 33.h3 Vd2 34.Ve2 Vxe2 35.Dxe2 Ve4 36.Vf3 Jd7 37.Dd2 Jxf6 (Time! Archiv Jan Šedý) 1–0
 
Šedý,Jan - Navrátil [C45]
Hustopeče /propagační/ (2), 23.02.1951
1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.d4 exd4 4.Jxd4 Sc5 5.Se3 De7 6.Jc3 Jxd4 7.Sxd4 Sxd4 8.Dxd4 Jf6 9.Se2 d6 10.0–0–0 0–0 11.f4 Se6 12.g4 Sxg4 13.Sxg4 Jxg4 14.Jd5 Dd7 15.Vhg1 f5 16.h3 c5 17.Dc4 Kh8 18.hxg4 fxg4 19.f5 b5 20.De2 a5 21.Jb6 Dc6 22.Jxa8 Vxa8 23.Dxg4 (Archiv Jan Šedý) 1–0
 
Malcánek,Oldrich - Šedý,Jan [B74]
Hustopeče /propagační/ (3), 24.02.1951
1.e4 c5 2.Jf3 Jc6 3.d4 cxd4 4.Jxd4 d6 5.Se2 Jf6 6.Jc3 g6 7.Se3 Sg7 8.Jb3 0–0 9.0–0 a6 10.f4 b5 11.Sf3 e5 12.f5 Sb7 13.g4 b4 14.Ja4 Jd4 15.Jxd4 exd4 16.Sxd4 Jxe4 17.Sxg7 Kxg7 18.Sxe4 Sxe4 19.Dd4+ f6 20.Dxe4 Ve8 21.Df3 Vc8 22.Vf2 g5 23.Ve2 Da5 24.b3 Db5 25.Vae1 Ve5 26.Vxe5 dxe5 27.De2 Dc6 28.Vc1 Dd6 29.Vd1 Dc6 30.Vd2 Vc7 31.De3 Kh6 32.Jb6 Kg7 33.Jc4 Vf7 34.Vd6 Dc8 35.Dd3 a5 36.Dd5 h5 37.h3 Dc7 38.Dxa5 Db7 39.Dd5 Da7+ 40.Kg2 Dxa2 41.Je3 Da7 42.Kf3 h4 43.Vd8 Da1 44.Kf2 Da7 45.Da8 Dxa8 46.Vxa8 Vd7 47.Ke2 Vd4 48.Va7+ Kf8 49.Vc7 Vf4 50.Jd5 Ve4+ 51.Kf3 Ve1 52.Jxf6 Vf1+ 53.Ke4 Ve1+ 54.Kd5 Vd1+ 55.Ke6 (Archiv Jan Šedý) 1–0
 
Ličman,Karel - Malcánek,Oldřich [A44]
Hustopeče /propagační/ (4), 24.02.1951
(Černý pouzil Stauntonovy obrany) 1.d4 c5 2.d5 e5 (bílý měnil) 3.dxe6 fxe6 4.e4 d6 (pasivní, lépe d5) 5.f4 g6 6.Jc3 a6 7.a4 Jh6 8.Jf3 Jf7 9.Sc4 Sg7 10.0–0 Jc6 (Dále pokračoval energicky) 11.f5!? (ale černý se neodvážil nabídnutého pěšce zkonsumovat) 11...De7 12.fxe6 Sxe6 13.Sxe6 Dxe6 (a bílý dle svého plánu ještě dalším zjednodušením) 14.Jg5! Jxg5 15.Sxg5 (zlepšil své vyhlídky. Černý se pokusil aspoň o umělou rochádu)  15...Kd7 16.Jd5! Vaf8 (Brát pěšce Sxb2 by nebylo dobré pro 17.Db1 a bílá dáma vnikne do černého postavení. Napětí se zvyšovalo:) 17.c3 Vxf1+ 18.Dxf1 Vf8 19.Dc4 (s "malou" hrozbou 20.Jb6+ vyhrát dámu) 19...Df7 20.Se3 Ja5 21.Dd3 Jc6 22.Vd1 Se5 23.b4 cxb4 24.cxb4 Je7 25.Jb6+ Kc7 26.Dc2+ Kd8 (V postavení diagramu č. 35 rozhodlo nyní zdvojení tězkých figur tahem) 27.Vc1! (neboť černý nemá již dobré obrany. Ještě následovalo) 27...De6 28.Dc7+ Ke8 29.Dxb7 Sf4 30.Sxf4 Vxf4 31.Jd5! De5 32.Jxe7 Dd4+ 33.Kh1 Df2 34.Vc8+ Kf7 35.Jd5+ (černý se vzdal. Bílý hrál partii energicky, černý naproti tomu od začátku poměrně pasivně. Československý šach 1951, 61) 1–0
 
Šimoník,Pavel - Šedý,Jan [D45]
Hustopeče /propagační/ (4), 24.02.1951
1.d4 d5 2.c4 c6 3.Jc3 Jf6 4.Jf3 e6 5.e3 Sb4 6.a3 Sxc3+ 7.bxc3 Je4 8.Dc2 0–0 9.Sd3 f5 10.0–0 Jd7 11.Je5 Jxe5 12.dxe5 Da5 13.f4 Jc5 14.a4 Vd8 15.Sa3 Jxd3 16.Dxd3 c5 17.cxd5 exd5 18.Db5 Dxb5 19.axb5 b6 20.Vad1 Se6 (Archiv Jan Šedý) 1/2
 
Šedý,Jan - Ličman,Karel [C84]
Hustopeče /propagační/ (5), 25.02.1951
1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sb5 a6 4.Sa4 Jf6 5.0–0 Se7 6.c3 Jxe4 7.Ve1 Jf6 8.Jxe5 Jxe5 9.Vxe5 0–0 10.d4 d6 11.Ve1 b5 12.Sc2 Sg4 13.f3 Sh5 14.Sg5 Sg6 15.Jd2 Sxc2 16.Dxc2 Jd5 17.Sxe7 Jxe7 18.a4 Jg6 19.Df5 Vb8 20.b3 c6 21.axb5 axb5 22.g3 d5 23.Va7 b4 24.Dd3 Df6 25.f4 bxc3 26.Dxc3 Vbc8 27.b4 h5 28.Jf3 h4 29.Jg5 hxg3 30.hxg3 Jh8 31.Kg2 Vfe8 32.Ve5 Dg6 33.Vc7 f6 34.Dxc6 fxe5 35.Vxc8 Dxc6 36.Vxc6 exd4 37.Vd6 Jf7 38.Jxf7 Kxf7 39.Vxd5 Ve2+ 40.Kf3 Ve3+ 41.Kf2 Vd3 42.g4 Ke6 43.Ve5+ Kd6 44.Vg5 Vb3 45.b5 Ke6 46.Vxg7 Vxb5 47.Kf3 d3 48.f5+ Ke5 49.Ve7+ Kf6 50.Ve6+ Kf7 51.Vd6 Vb3 52.Kf4 Ke7 53.Vd4 Kf6 54.g5+ Kf7 55.Vd5 Vb4+ 56.Ke5 Vb1 57.Vd7+ Kg8 58.Vxd3 (Archiv Jan Šedý) 1–0
 
Malá vzpomínka na Jana Šedého:
 
Šedý Jan, nar. 29.4.1904, zemřel 14. února 1980. Mistr ve slévárně. Mnohonásobný přeborník Šlapanic. Po válce přední člen šachového oddílu TJ Lokomotiva Brno, startoval za Lokomotivu osmkrát  ve finále přeboru Československa družstev a z roku 1958 má zlatou medaili přeborníka.

    
 
Janoušek,S - Šedý,J [B23]
KP /Loko B-Univ. B/, 1974
1.e4 c5 2.Jc3 Jc6 3.f4 d6!? (Podle Euweho vede k dobré hře černého: 3...e6! např. 4.Jf3 Jge7 5.Sb5 Jd4 6.Jxd4 cxd4 7.Je2 a6 8.Sd3 Jc6 9.0–0 Sc5 10.a3 0–0) 4.Sc4 [4.Sb5!] 4...Jf6 5.d3 e6 6.Jf3 Se7 7.e5!? Jg4 8.exd6 [8.h3 Sh4+] 8...Sxd6 9.Jg5 Jf6 10.f5 h6 11.fxe6 (Oběť figury za nadějný útok) 11...hxg5 12.exf7+ Kf8 13.Sxg5 Sg3+! 14.Kd2 Se5 15.De2 Sg4 16.Sxf6 Sf4+ (Důležitý mezišach) 17.Ke1 Sg3+ 18.hxg3 (Bílý nechtěl remízu!) 18...Vxh1+ 19.Kd2 Vxa1! (Černý se nenechá zmást. Chybné by bylo: 19...Sxe2 20.Vxh1 Dxf6 21.Vh8+ Ke7 22.Jd5+ Kd6 23.Jxf6 Vxh8 24.Jg8!+-) 20.Sxg7+! (Jediné pokračování v útoku) 20...Kxg7 21.Dxg4+ Kh6 22.De6+ Kg7 23.Dg4+ Kh6 (Bílý nemůže zesílit útok a černý neunikne z věčného šachu! Tak hrával Jan Šedý v 70 letech) Remíza 
A ještě obrázek organizátora celého podniku Karla Ličmana (1912 - 1985?)


 
Ličman Karel, nar. 23.8.1912, zemřel. Bydlel v Kloboukách u Brna. Za války hrával v několika župních sjezdech. Nadšený organizátor šachu na venkově. Uspořádal propagační turnaje v Kloboukách (1950) a Hustopečích (1951). Hrával i korespondenčně. V letech těsně před smrtí hrával divizi za Duras  Brno. Jednou jsem ho v Kloboukách navštívil a koupil od něho několik vzácných turnajových sborníků (měl je v jakémsi regálu ve stodole – knížky byly celé provlhlé a dodnes jsou v nich rezavé skvrny). To jsem ještě netušil, že s jeho synem (skautským vedoucím) bude jednu dobu chodit moje dcera Jana!
  
Moc pěkný fejeton napsal o panu Ličmanovi v roce 2010 František Růžička. Dovoluji si ho zde reprodukovat:

Lidový umělec

Kdysi před mnoha lety,ještě v dobách totality, byl ve městě Brně poměrně čilý šachový život. Byl to logický důsledek toho, že lidé hledali vhodný způsob, jak účelně trávit svůj volný čas. Ano, volný čas. Slyšeli jste dobře. To je to, co v dnešní době má poněkud jinou podobu a čeho se nám dnes tolik nedostává.  Každý chtěl mít kromě svého zaměstnání také nějakého „koníčka“. My šachisté jsme měli volbu jednoduchou a jednoznačnou: šachy. Nemuseli jsme se rozhodovat do kterého zájmového kroužku či sdružení budeme chodit, protože naše představa účelně a příjemně stráveného času byla naprosto jasná. Těšili jsme se, až po práci zasedneme za šachovnici proti svému soupeři a uštědříme mu řádnou lekci, zakončenou nejlépe matovým útokem.

Šachový národ je národ hravý a tak se hojně pořádaly klubovní přebory a městské soutěže v praktickém šachu a bleskovkách, v kavárnách se scházívali šachisté všech kategorií a bavili se hrou, která nikdy neomrzí, hrou navýsost královskou. Městský šachový svaz pořádal pravidelné soutěže a přebory.

Takový šachový turnaj je vždy místem, kde se kromě střetnutí dvou ze dřeva vyrobených a krásně lakovaných armád bílých a černých pěšáků, jezdců, střelců, věží, dam a samozřejmě králů, setkávají především lidé.  A když se setkají dva šachisté, tak si vždy mají co říci. Vždyť jejich myšlenky mají tolik společného! Společná záliba sdružuje lidské společenství daleko více než cokoli jiného. „Tak se vám mě v minulém kole povedla taková krásná kombinace. Pojďte, já vám to ukážu na šachovnici.“ řekne například jeden šachista druhému, zcela neznámému člověku. A za chvíli už je vidíte, jak skloněni nad šachovnicí bystře posouvají figurkami a živě diskutují o korektnosti oběti střelce. Žádný ostych či zdlouhavé seznamování není potřeba. Ti dva spolu za pár minut hovoří jako by se znali odedávna. Společná záliba, společný zájem, boří společenské bariéry mezi lidmi a člověk si mimoděk vzpomene na své dětství, kdy se dva kluci potkají na ulici, řeknou si „ahoj“ a už jsou kamarádi.

Tak nějak podobně jsem se seznámil se zajímavým člověkem, panem Ličmanem. Byl jsem tehdy mladý chlapec a on byl již starší pán, zřejmě už v důchodu. Byl středně vysoké postavy s vrásčitou, větrem ošlehanou tváří z níž se vás dívaly dvě zkoumavé oči. Ačkoli chodil vždy oblečen do tmavého, značně již obnošeného obleku, bylo na něm již z dáli poznat, že do městského prostředí jaksi nepatří.Měl neposedné ruce, které se při hovoru neustále přemisťovaly z jedné kapsy saka do druhé a hned zas mnuly bradu či nos. Jeho ruce byly rovněž vrásčité a na konečcích prstů měl kůži jakoby poleptanou od kyseliny s četnými nepěkně vypadajícími skvrnami. Domníval jsem se, že trpí nějakou kožní chorobou. Mýlil jsem se však a důvod jsem poznal mnohem později.  Nicméně mne tehdy zaujal svým povídáním o slavných partiích šachových mistrů a také svou pověstí silného šachisty. Zřejmě ovšem také svou sdílností, neboť pokaždé, když jsme se na nějakém turnaji setkali, vždy mi vykládal o sobě, o své ženě, o svém bydlišti i o svých problémech, které momentálně řeší a o svých názorech na svět. Pokaždé jsem se dozvěděl něco nového o něm a jeho životě. Naše víceméně náhodná setkání se opakovala několikrát do roka po mnoho let a za tu dobu jsme toho o sobě věděli celkem dost. A tak se stalo, že jsme se jednoho dne domluvili společně s dalším naším společným přítelem Rudolfem, že se za panem Ličmanem vypravíme na návštěvu a sehrajeme nějakou tu šachovou partičku.

Pan Karel Ličman žil v rodinném domku v Kloboukách u Brna v překrásném kopcovitém kraji posetém vinicemi, kde slunce dávalo svými hřejivými paprsky dozrát sladkému hroznovému vínu a úrodná černozem v okolních polích slibovala bohatou úrodu. Ten kraj má dodnes své osobité kouzlo úrodné moravské země a jeho ráz mi utkvěl v paměti, i když jsem zde byl naposledy asi před dvaceti lety. Po silnici se tam z Brna dostanete z brněnské části Tuřany a cesta vás vede rovinatou krajinou přes Moutnice a Těšany a dále do kopce, který se na vrcholu prudce láme a pak prudce klesáte do onoho kraje kolem Boleradic a pak opět stoupáte klikatými serpentinami, které tehdy byly lemované třešňovou alejí, kde rostly slaďounké srdcovky velké jak tenisáky. A když se pak před vámi otevře nádherná široký krajina posetá z obou stran vinicemi, jste těsně u cíle své cesty do Klobouk u Brna. 

Domek pana Ličmana jsme našli celkem snadno. Byl to malý řadový domek s malými dřevěnými okny a bílou omítkou, jen ve spodní části a kolem oken byla omítka natřena na modro. Domek to byl starý, stavěný zřejmě ještě z nevypálených cihel. Dobře však zapadal do celkového rázu  okolního prostředí. Za domem byla veliká zahrada, poněkud již zanedbaná a zarostlá plevelem, s množstvím ovocných stromů. Majitel nás uvítal svým typickým, poněkud roztržitým způsobem a uvedl nás do svého příbytku s velmi nízkým stropem a stěnami na mnoha místech proloženými silnými dřevěnými trámy. Povšiml jsem si velkého množství obrazů, rozmístěných všude po stěnách. Byly to vesměs obrazy krajiny a obrazy spoře oděných žen, mnohé s náboženskou tématikou. Množství obrazů, na stole rozložené malířské barvy a štětce, to vše nasvědčovalo, že v domě bydlí malíř. „To všechno jsou moje práce“, sdělil nám náš hostitel. Prohlédl jsem si se zájmem některá ta díla rozvěšená na stěnách a nevycházel jsem z údivu. Byla to nádherná díla vypracovaná skutečným umělcem. Rozhodně nejsem znalec malířského umění, avšak napodobeniny děl slavných umělců minulosti byly z mého pohledu zcela nerozeznatelné od originálů. Byl jsem těmi obrazy doslova okouzlen. Tehdy jsem také pochopil, od čeho jsou ty nepěkné skvrny a podrážděná kůže na rukou pana Ličmana. Byly od barev a ředidel.  Dřevěná podlaha, nerovné stěny  místností a nábytek, ze kterého dýchal dávnověk, to vše však působilo poněkud tísnivě, takže jsem byl velmi rád, když nás pan Ličman  zavedl na dvůr ke starému dřevěnému stolu s rozloženou šachovnicí. Přivítal nás vytrvalý psí štěkot oříška uvázaného u boudy v rohu dvora. „Musel jsem ho uvázat, jinak by vás roztrhal“, sdělil nám s velkou starostí v hlase jeho majitel. Musel jsem se trochu pousmát při představě, jak malý oříšek nás trhá na kusy. Snad tak naše nohavice, ty by zvládl.  Na dvoře nebyl valný pořádek. Všude kolem nás bylo spousta nejrůznějšího zahradního nářadí a hromady naskládaného dřeva na zimu, hromádky cihel a střešních tašek. Uprostřed dvora byla studna se starou litinovou pumpou. Starý stůl s připravenou šachovnicí byl umístěn pod jakousi dřevěnou pergolou, na níž se po celé konstrukci popínaly šlahouny vinné révy. Všude kolem nás visely světlounce zelené či modrofialové trsy hroznového vína. Stačilo jen vstáhnout ruku a utrhnout si slaďounké bobule. Celý dvůr plynule přecházel v rozlehlou, sluncem zalitou zahradu, která se směrem ke dvoru mírně svažovala. Ještě než jsme usedli na nabídnuté nám židle, přišla nás přivítat usměvavá žena s připraveným pohoštěním, černou kávou a domácími koláči. Ženě nebylo ještě šedesát let a měla příjemnou tvář, dlouhé tmavé upravené vlasy a pěknou postavu. Vyměnili jsme několik zdvořilých vět a neopomněli jsme pochválit krásné prostředí a pekařské umění hospodyně. Poté se žena s námi rozloučila, že má ještě nějaké domácí povinnosti a my jsme pak, příjemně osvěženi pohoštěním a doušky chladivé studniční vody, notnou dobu seděli pohodlně rozloženi za stolem a debatovali o všem možném. O zdejším překrásném kraji, o hroznovém vínu, o malování obrazů, o našich plánech a představách, o životě a jeho trampotách. Hostitel nám vylíčil pro mne zcela nepochopitelný příběh ze svého života, který jej již po mnoho měsíců a let trápí a nedopřává mu klidného spánku. A přitom se jednalo zdánlivě o úplnou malichernost. Domek pana Ličmana z pravé strany těsně sousedil s jiným domkem a rovněž tak i zahrady obou domů, které byly odděleny drátěným plotem. Mezi oběma domy byla asi jeden metr široká mezera, která se navíc směrem od čela domů zužovala. Ta mezera neměla žádný praktický význam a nedala se nijak využít. A přesto právě ta mezera byla červivým jablkem sváru mezi oběma sousedy. Dlouhé a předlouhé měsíce a roky se o tuto mezeru soudili, porovnávaly se katastrální mapy a záznamy, jezdili vyměřovači a znovu a znovu vyměřovali pozemky domů a zahrad. To všechno stálo mnoho peněz, spousty času a hlavně nervů. Nikdo však nebyl ochoten ustoupit. Dělaly se dokonce i naschvály, kdy soused záměrně zatarasil mezeru tak, aby protékající voda ze zahrady  nemohla protékat a stěna sousedního domku pak zavlhla. Zeptal jsem se pana Ličmana, zdali by nebylo rozumnější raději ustoupit a nechat sousedovi tu mezeru a třeba i půlmetrový pás zahrady. „Vždyť i tak je ta zahrada dost veliká“, řekl jsem.  Podíval se na mě pobouřeným pohledem a rezolutně prohlásil: „ To nikdy! Taková nespravedlnost! Já jsem v právu a budu se soudit, ať to stojí co stojí!!“ Usoudil jsem, že není moci ani síly, která by zviklala touhu majitele pozemku po spravedlnosti  a tak jsem se již neodvážil něco namítat. V duchu mě však bylo pana Ličmana svým způsobem líto a přál jsem mu, aby sám pochopil tu marnost a zbytečnost. Vždyť už nebyl nejmladší a takhle si kazit nervy a zdraví zahořklostí a zlobou...

Když jsme si sdělili vše podstatné a náležitě se osvěžili, zasedli jsme za šachovnici a sehráli několik zajímavých partií. Během hry jsme nemluvili. To patří u šachu tak nějak k dobrému vychování nerušit sebe a hlavně soupeře v úvahách. Ani psík, uvázaný k boudě nás nijak nerušil a zřejmě i on již znal a respektoval toto pravidlo. Lehl si vedle boudy, hlavu si položil mezi tlapky a jen nás po očku pozoroval. Slunce již pozvolna ztrácelo svůj žár a obloha počala temnět červánky, když jsme dohráli poslední partii a rozloučili se s naším hostitelem a jeho ženou. Bylo to tehdy příjemně strávené odpoledne v tom rázovitém moravském kraji nedaleko od Brna, kde půda prozářená slunečními paprsky plodí ty nejsladší plody.

Od té doby jsem se s panem Ličmanem setkal ještě několikrát a sehrál s ním ještě mnoho přátelských šachových partií. Na jednom takovém našem náhodném setkání mi pověděl o další své životní ráně, která jej potkala. Opustila ho žena a on zůstal ve svém domku obklopen svými obrazy sám. Opět mne ovládl pocit jakési lítosti, ale tentokrát jsem ani nevěděl, co bych mu mohl poradit.

Uplynulo spousta let a naše cesty se zcela rozešly. Já se tehdy také odstěhoval mimo Brno a pan Ličman již na turnaje nejezdil. Až jednou, náhoda tomu chtěla, ocitl jsem se v tom kraji blízko Klobouk u Brna. Měl jsem dobré dvě tři hodinky času a tak jsem se po krátkém váhání rozhodl, že se zajedu na svého bývalého šachového soupeře a skvělého malíře obrazů podívat. Domek jsem našel velmi snadno a již od prvního pohledu bylo zřejmé, že se téměř nic od dřívějších dob nezměnilo. Zaklepal jsem na staré oprýskané a zaprášené dřevěné dveře.  Ozval se štěkot psa a jinak se v domě nic nezvalo. Až po dlouhé době jsem uslyšel šouravé blížící se kroky. Dveře se otevřely a přede mnou stál stařec v obnošeném domácím oblečení a díval se na mě zcela chladným cizím pohledem. „Co si přejete?“ Viděl jsem jak zestárnul a sešel za ta dlouhá léta a tak mě ani v první chvíli nepřekvapilo, že mne hned nepoznal. Vždyť i já jsem se jistě musil také změnit. „Vy mě nepoznáváte ?“ , opáčil jsem o pokusil se o jakýsi druh šibalského úsměvu. „Já vás neznám,“ odpověděl zcela netečně. Nechtěl jsem uvěřit, že by si mne nepamatoval a tak jsem mu začal co nejpodrobněji líčit naše společné šachové zájmy a společné přátele a jak jsme se vidívali na turnajích i na návštěvách v jeho domku a připomněl ty spousty sehraných partií. Nic, žádná reakce. Chvíli bylo ticho a já nevěděl jak dál. Po chvíli řekl: „ Víte, já jsem se v životě setkal s mnoha lidmi a nemohu si každého pamatovat.“  Byl jsem poněkud rozčarován. Očekával jsem, že bude potěšen mou návštěvou a že si rád zavzpomíná na staré časy. Pak jsem ale dostal nápad. Zkusil jsem navrhnout, že bychom si mohli zahrát partii šachu, jestli mne pozve dál. Tajně jsem doufal, že během té doby si přeci vzpomene. Trochu váhal, ale nakonec souhlasil. Uvedl mne do malého tmavého pokoje a přinesl šachovou soupravu. Rozestavěli jsme figurky a začali hrát. Při partii jsem neustále přemýšlel, jak se starci připomenout, jak oživit ty staré vzpomínky. Nechal jsem jej schválně vyhrát, abych ho tak alespoň trochu povzbudil. Zmiňoval jsem různé událost, avšak všechno marno. Když jsem se posléze zklamán loučil, rozhlédl jsem se ještě jednou a naposledy po krásných obrazech na stěnách a napadlo mě, že bych si mohl jeden z těch obrazů koupit na památku. Zeptal jsem se: „ Prodal by jste obrázek?“  „Ale ovšem, jistě“, odpověděl. Neměl jsem s sebou bohužel větší obnos, protože jsem s koupí obrazu nijak nepočítal. Navíc jsem neměl tušení, kolik taková olejomalba  může stát. Po delším váhání jsem vybral takový zcela malinký obrázek, který ztvárňoval, jak se mi zdálo, zdejší malebný kraj. „Tak mi dejte 1200,-Kč a je váš“ , řekl můj hostitel. Odpověděl jsem, že obrázek se mi opravdu moc líbí, ale tolik peněz že s sebou bohužel nemám. „Tak víte co, dejte mi 800,- a vezměte si ho. Tak lacino by vám to nikdo neprodal.“ Zalitoval jsem, že ani touto částkou bohužel nedisponuji. Nedalo se nic dělat, z koupě obrazu tím sešlo. Rozloučili jsme se jako dva cizí lidé, kteří se náhodně setkali a opět rozešli.

Odjížděl jsem tehdy se smíšenými pocity. Až po delší době jsem si uvědomil, že takový už je lidský život a takové už bývá stáří člověka. A milosrdné zapomnění může být vlastně i velkým dobrodiním. Nedlouho po mé poslední návštěvě jsem se dozvěděl, že pan Ličman zemřel. Vzpomněl jsem si na toho velkého lidového umělce bez titulů a poct od té doby ještě několikrát a dodnes lituji toho, že jsem tehdy s sebou neměl dost peněz.

přidal Jan Kalendovský dne 07.02.2015 | sekce: Zajímavosti


Aktuální akce

Aktuality ze soutěží

» 
» 
» 
» 
» 
 
PeloDesign, 2002-2009