Vyhledávání

  
podrobné vyhledávání

Přihlášení

     
zaregistrovat se    zapomenuté heslo
 
 
 
 
 
 
 
 

Kontakty

Adresáře

Jihomoravský šachový svaz

Adresa: Hybešova 119
664 17 Tetčice
IČ: 22894420
č.ú. 2700140505/2010

RSS kanál

Sledovanost

Statistiky sledovanosti jsou dostupné na serveru navrcholu.cz. Tamtéž lze najít srovnání sledovanosti s dalšími šachovými stránkami.

Podrobný výpis článku

Výlet na mistrovství republiky aneb cesta do středu země

Hotel Luna v Koutech u Ledče? Proboha, co to je za konec světa, kdo by sem jezdil, ani vyrazit na výlet není kam! Otázky o počtech diváků na minulých šampionátech ve velkých městech a o přednostech či nedostatcích absolutního klidu pro hráče uprostřed přírody nechme bez odpovědi a zajeďme si do Koutů užít slavnost královské hry i cestu samotnou. Navážeme tak na loňské putování za extraligou po stopách krále Jiříka z Poděbrad.

Výsledky MČR mužů a žen najdete zde, on-line přenos si nalaďte zde, stránky pořadatele si otevřte zde, fandit a zpovídat komentátora můžete v každodenních článcích na nšs.

Z dálnice sjeďme v Humpolci. Kdysi býval nejslavnějším občanem a rodákem Humpolce Aleš Hrdlička, antropolog a lékař světového formátu, bořitel nacistických rasových teorií. "Veškeré lidstvo jednoho původu", hlásá jeho vědecké zjištění a lidské krédo na památníku uprostřed města.

Bejvávalo... Dnes míří kroky návštěvníků na opačný konec náměstí do parku Stromovka k bludnému balvanu,

aby se přesvědčili, je-li přítomen hliník. Ano, je! I ten, kdo nikdy neslyšel o Aleši Hrdličkovi, ví, že "Hliník se odstěhoval do Humpolce..." Virtuální realita převálcovala skutečnost...

Po několika kilometrech typickými úzkými a klikatými silničkami bez půlící čáry lemovanými stromořadím nás čeká výhled na malé zjevení. Z šedi mraků vystupuje nad temnou zeleň sluncem prozářený hrad Lipnice jako zámek Frankensteina, Draculy či Rumburaka.

Za chvíli míjíme u odbočky na Lipnici kamenného Jaroslava Haška rozloženého na prvočinitele a hlásajícího celému světu v deseti jazycích svou věčnou pravdu, "Život lidský, poslušně hlásím, pane obrlajtnat, je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu hadr..."

Kámen ještě voní novotou, má oslavit letošní 130. výročí narození a 90. výročí úmrtí slavného spisovatele. Ten je na Lipnici přítomen doslova všude. Strávil v ní posledních pár let krátkého života a pokud nebyl zrovna v hospodě, dlel v domku přímo pod hradem, přeměněném na jeho památník.

Skoro to vypadá, že byl Hašek na Lipnici hradním pánem. Hrad skrývá za svými zády.

Projdeme-li alejí javorů lemujících schodiště,

zvedne se před námi nekonečně vysoká a dlouhá hradba bez jediného výčnělku.

Vlastně né, tady je jeden krakorec a na něm prý prevét... Že by po česku privát? Vespod je v něm - jde tam špatně vidět - menší kruhový otvor, asi tudy něco vyhazovali... No, hlavně, že jsem do toho nešlápl!

Jediné schody vedoucí do hradu jsou bohužel v neděli ráno zavřené. Snad příště.

Zakončeme tedy návštěvu Lipnice na místě posledním pro hradní pány i podhradní kmány, na hřbitově. Cestou potkáme odpočívajícího Jaroslava Haška,

odstrčíme dřevenou petlici na hřbitovní bráně a pěšinkou dojdeme až k samotné zídce u lesa.

Pomník autora Švejka ve tvaru otevřené knihy není nijak honosný, ale tak by si to asi sám přál. Skromnost náhrobku na skromném hřbitůvku vynikne lépe z větší dálky.

Ovšem výhled ze svého vyvýšeného místa má Jaroslav Hašek fascinující.

Snad to tak zůstane i dále. Dnes v Lipnici, která prstencovitě obepíná stejnojmenný hrad jako kdysi za středověku, potkáte srnku přímo na silnici uprostřed obce,

ale na mnoha místech kypí čilý stavební ruch a podle značek zaparkovaných aut je vidět, že se Lipnice stala atraktivní destinací pro movité chalupáře z blízka i z dáli. Jó někde to vzkvétá, jinde upadá. Sotva po 10 kilometrech přijíždíme k pěknému kostelíku s šindelovou střechou uprostřed lesa, luk a polí.

A cože takový pěkný kostel sám samotinký uprostřed přírody? Inu nebyl vždycky takový. Byl součásti vesnice Loukov, která zde existovala přes půl tisíciletí. Nezničily ji války ani morové epidemie, počet obyvatel pozvolna klesal už od 19. století, stavby se rozpadaly nebo byly strženy, až celá ves zanikla kromě kostela. Smutný obrázek. Je to budoucnost i dalších dnešních vsí, kde nejsou mladí lidé ani práce? Popojeďme raději o dalších 10 kilometrů, kde se Sázava zařezává do žulového podloží a tvoří ráj vodáků a trampů - peřeje Stvořidla.

"Na břehu řeky Sázavy je tichý klidný kraj,
na břehu řeky modravý tam osadu prej maj,
když měsíc kraj ten ozáří a peřej zašumí,
tu kamarádi z osady si s lesem rozumí..."

Další meandr za peřejemi se jmenuje Sluneční zátoka. Na louce obkroužené vodou, lesy a houkáním Posázavského pacifiku, pak také na břehu Zlatonosného potoka

i jinde v okolí tábořil od dvacátých do čtyřicátých let minulého století Jestřáb Jaroslav Foglar a psal své Hochy od Bobří řeky. "Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují! Slyšíš tu píseň větru v korunách borovic? Slyšíš tu píseň dálek závratných? Tiše a velebně šumí hlavy stromů. Záře červenavá stéká po jejich rozpukaných kmenech a vůně pryskyřice tě omámí. A večer oheň táborový do tmy pak zasvítí a vyvolá v tobě pocity, které otřesou tvou duší."

V jiném smyslu otřese duší malý výlet dalších 10 kilometrů do Čihošti. Právě v tomto kostele se o Adventu roku 1949 pohnul kříž nad hlavním oltářem. Ať už to bylo s Čihošťským zázrakem jakkoliv, brutální ubití kněze Josefa Toufara je zcela srovnatelné s utrpením svatých Jana Nepomuckého nebo Jana Sarkandera. Moc jsme od středověku nepokročili.

"Kříže se nemění, jen příjmení a jména,
když letí kamení, jde kolem huby pěna,
potom se omluvíme, pomníky postavíme a hlavy ověnčíme..."

Páter Toufar leží kdesi ve společném hrobě, u zdi svého kostela má jen pietní památník.

Pár stovek metrů od kostela najdeme něco mnohem příjemnějšího. Uprostřed upraveného plácku s čerstvě přistřiženým trávníkem a směrovkami udávajícími vzdálenost (kupodivu stejnou) do nejvzdálenějších českých a moravských míst na severu, jihu, východě a západě

stojí hraniční kámen zasazený do středu země. Tedy do přesného geografického středu České republiky.

Pokud se tedy někomu zdá, že letošní MČR běží v odlehlé končině, omyl! Právě naopak. Účastníci se sjeli téměř přesně do středu republiky. My však z Čihošťského kopce sjedeme zpět do Ledče nad Sázavou.

Z mohutného hradu na skalním ostrohu přístupného po kamenném mostě je nádherný rozhled do širokého okolí a panorama starého města se splavem a mlýnem na Sázavě je velkolepé.

Pohled z opačné strany města na panorama kostela a hradu s komíny a paneláky na obzoru je bohužel dokladem, že cit pro krásu krajiny a zástavby jsme už dávno ztratili.

Ještě proletíme obcí s výmluvným názvem Bojiště,

která nám připomene, že některá místa poblíž zemských cest měla v historii prostě smůlu. Často se v průběhu staletí bojovalo (a samozřejmě ničilo, drancovalo a znásilňovalo) opakovaně přesně na stejných místech. Bojiště prý získalo název po potyčce husitů s křižáky krátce po založení Tábora na jaře 1420. Ještě pár zatáček a jsme v Koutech (samozřejmě ne v těch, kde bylo MČR loni, ty byly nad Desnou ) a vzápětí u Hotelu Luna,

před nímž se nemodrá říčka Sázava, ale rybník Homole. První pohled na hotel v rekonstrukci s naskládaným stavebním materiálem přímo u vchodových dveří

je trochu děsivý, ale uff, všechno je v pořádku, stavba je povolena.

Na druhý pohled vše vypadá mnohem lépe. Šachisty ve velkém hotelu (60 pokojů) neruší jiná klientela, v bazénu, na rybníku, na umělých hřištích i na trávě

se může každý vyřádit do sytosti, přímo z hracího sálu vedou dveře rovnou do přírody (ačkoliv zlé jazyky tvrdí, že jsou odemčeny jen kvůli Kislinskému, Bernáškovi a Plátovi, aby mohli chodit kouřit ).

Po otevření dveří jste přímo v lese

a můžete se rovnou vydat na zdravotní procházku.

Hrací sál je prostorný a světlý, denní světlo nad šachovnicemi zajišťuje elegantní střešní okno. Člověk se ani nemusí dívat na tabulku a být velmistr, aby pochopil, že v turnaji hrají dvě kategorie hráčů - David Navara a ostatní. David se soustředí u šachovnice sám jediný už dlouho před začátkem,

na sobě má reprezentační tričko České republiky, každého se snaží pozdravit jako první, při úvodním potřásání rukou uctivě vstává ze židle, neexistují pro něj krátké remízy, všechny partie mají šťávu, překvapivé obraty ve střední hře střídá strojová přesnost v koncovkách. Díky!

V partii na snímku přihlíží nejmladší vedoucí ligových soutěží Kateřina Šmajzrová partii Davida Navary s nejmladším účastníkem Vojtou Plátem.

Vojta je jedním ze dvou borců, kterým se podařilo ukořistit Davidovi remízu. Když si se svou železnou vůlí a bleskovou hrou zamane, že bude bílými sušit, měnit a půlit, ani Navara takový šachově-psychologický beton neprorazí . Škoda jen, že se Vojtovi nedaří i něco vyhrát. Velkou šanci na svou první medaili z mistrovství republiky má Jan Bernášek.

V této partii se musel pro obvyklé časové problémy spokojit s remízou s Igorsem Rausisem. I když podle sveřepého výrazu jeho soupeře by věžovka stejně asi jinak neskončila.

To Alexej Kislinský s Honzou Krejčím se po příchodu do sousední místnosti pro analýzy tvářili úplně jinak. Nejdřív překvapeně,

když se jich komentátor Petr Pisk "z klidu svého křesla"

optal, proč bílý před chvílí nevzal figuru zadarmo,

a hned poté vesele, "My jsme slepí, to fakt šlo?" Moraváky musí těšit, že drtivá většina účastníků (vlastně všichni kromě Davida Navary) přijela do středu země směrem od východu. Patří k nim i Štěpán Žilka,

byť momentálně hájí barvy mistra z Nového Boru a Tomáš Polák

reprezentující Turnov. Bohužel se nepodařilo fotografovi zastihnout Vlastimila Babulu, který měl v tomto kole volno a Roberta Cveka, kterého čekala večer před kolem bolestná cesta domů k poslednímu rozloučení s jeho v mnoha směrech výjimečným tatínkem.

Mistrovství republiky žen hledá svůj optimální model už léta a nezdá se, že byl definitivně nalezen. Velký problém je i s termínem, protože značnou část naší špičky tvoří studentky. Když se pak jedna velmistryně a jedna mezinárodní mistryně na poslední chvíli odhlásí, teče řediteli turnaje pot proudem ze shánění náhrady a divákům u monitorů nervy z pohledu na on-liny, kde jsou úplně jiné hráčky, než na které se těšili ze startovní listiny. Byla to velká odvaha přijmout do turnaje dvě dívenky ze sousední Vlašimi a Světlé nad Sázavou, ale kde vzít a nekrást...

Zvláště vlašimské Nele Pýchové přináší její talisman skvělé výsledky a dokonce šanci skončit v první polovině tabulky! Ještě méně zkušeností než Nela má (téměř) domácí Simona Suchomelová,

ale ani ona nechce být otloukánkem a před partií, u partie i u rozboru nijak nedává znát, že ji bylo teprve před třemi měsíci patnáct.

Naopak se příliš nedaří vítězce posledního uzavřeného přeboru v Pardubicích Karolíně Olšarové,

ani zbylým dvěma mezinárodním mistryním zaměstnaným v posledních letech více rodinou - někdejší nejlepší hráčce Brna Silvě Orságové

a současné brněnské jedničce Petře Sochorové.

A kdo tedy bude novou mistryní ČR? Dozvíme se to ve středu, zkusme vsadit na rychnovskou Martinu Marečkovou.

Hrací sál se prázdní, komentátor se loučí s diváky na on-linech a přeje jim pěkný večer, je čas k odjezdu. Cestou zpět na Humpolec opět míjíme úchvatnou Lipnici

a byl by hřích nestavit se ještě v Kalištích. Na místě dnešní pěkně upravené osady s návsí plnou zářivých rododendronů byly skutečně kdysi bažiny a kaliště, po nichž zbyl uprostřed před kostelem velký rybník.

Jak to tak chodívá, teprve desítky let po smrti ožila Kaliště vzpomínkou na svého největšího rodáka Gustava Mahlera. Podle vlastních hořkých slov, "Němce mezi Čechy, Rakušana mezi Němci a Žida mezi všemi, všude cizince, nikde doma."

Teprve v posledních letech (a pořádně až v souvislosti s předloňským 100. výročím jeho úmrtí) se více připomíná, že to nebyl jen dirigent a skladatel rakouský, německý či židovský, prostě "cizí", ale také umělec náš, český, narozený v Kalištích, vyrůstající v Jihlavě a propagující českou hudbu ve světě. A také, že nejde jen o nějakou "Kapelmeistermusik", jak se vyjádřil jeden z českých současníků, ale o hudbu spojující 19. a 20. století, která momentálně patří na koncertních pódiích k nejhranějším. Před pár lety dorazil Gustav Mahler i do Českých drah, které po něm pojmenovaly jeden z expresů. Ovšem na školení průvodčích se zřejmě zapomnělo. Nedávno se v rychlíku z Hodonína ptala jedna dáma průvodčího, zda jí navazuje z Břeclavi nějaký spoj do Prahy. Pan průvodčí něco naťukal do svého přenosného zařízení (snad jej omlouvá, že obrazovku má skutečně malou a v temnu vlaku špatně viditelnou) a pak s námahou odslabikoval, "Ano, jede vám tam (pauza) Gu-stav Ma-cler" No...

V okolí rodného domu Gustava Mahlera, kde je momentálně Penzion Mahler, vzkvétá už od roku 1996 pamětní rozárium, kam přisadila (politikové a potentáti až v souvislosti s mahlerovským výročím) svůj keř ke speciálně vyšlechtěné růži Gustav Mahler

celá řada nejskvělejších hudebníků i zmíněných potentátů. Za všechny Dagmar Pecková a Jiří Bělohlávek už v roce 1996.

Z Kališť už je to jen skok na dálnici a pak domů. Snad vás výlet příliš neunavil a kdo na začátku tvrdil nebo si jen myslel, že Kouty u Ledče jsou koncem světa, kam nemá cenu jezdit, když je vše na on-linu, snad alespoň trochu změnil názor. Na shledanou na nějakém dalším výletu s královskou hrou!

přidal David Ciprys dne 29.05.2013 | sekce: Soutěže dospělých


Aktuální akce

» 
» 
27.7.-3.8.2019

Slovensko Tatry 2019

» 
» 
» 
25.8.-1.9.2019

Veletržní turnaj

Aktuality ze soutěží

» 
» 
» 
» 
» 
 
PeloDesign, 2002-2009