Vyhledávání

  
podrobné vyhledávání

Přihlášení

     
zaregistrovat se    zapomenuté heslo
 
 
 
 
 
 
 
 

Kontakty

Adresáře

Jihomoravský šachový svaz

Adresa: Hybešova 119
664 17 Tetčice
IČ: 22894420
č.ú. 2700140505/2010

RSS kanál

Sledovanost

Statistiky sledovanosti jsou dostupné na serveru navrcholu.cz. Tamtéž lze najít srovnání sledovanosti s dalšími šachovými stránkami.

Podrobný výpis článku

Cesta za extraligou a Jiříkem z Poděbrad

V jednom z nedávných článků jsme si podrobně připomněli slavný sjezd Ústřední jednoty československých šachistů v Poděbradech v roce 1936 ozdobený mezinárodním turnajem s účastí exmistra světa Alexandra Aljechina a bylo by velkou chybou nenavštívit ve stejném prostředí i letošní závěr extraligy ozdobený jiným exmistrem světa - Ruslanem Ponomarjovem.

I cesta může být cíl a patří-li něco k sobě tak nerozlučně jako Poděbrady a český král Jiří z Kunštátu a na Poděbradech, "Jeden z nejpamátnějších mužů věku a národa svého...", může i zatvrzelý spáč vstát ještě za tmy a místo po dálnici zvolit cestu po stopách krále Jiřího. Nota bene, když měl tento král právě včera (24. dubna) svůj svátek. A vlastně i narozeniny - letos pětisté devadesáté druhé. V encyklopediích najdeme datum o den dřívější, 23.4.1420, ale svátek sv. Jiří tehdy začínal už se soumrakem předchozího dne. Kdo neholduje toulkám českou krajinou a historií, nechť laskavě nudný úvod přeskočí.

Abychom vše stihli, musíme my z nejjižnějšího cípu Moravy vstávat velmi, velmi brzy. Ještě za tmy míjíme Brno a tak si nemůžeme vyfotit starou radnici s proslulým brněnským drakem, kde byl roku 1444 sťat někdejší Jiřího poručník Heralt z Kunštátu, což "rozbouřilo veškeren rod kunštátský na Moravě i v Čechách náramně" a zejména pan Jiří jako hlava rodu pak na naši milou moravskou metropoli dlouhá léta nevražil. Z dálnice sjeďme na svitavskou silnici a u odbočky na Boskovice se vydejme opačným směrem na Kunštát.

Za raního světla uvidíme z vyvýšeného náměstí Krále Jiřího kunštátský zámek na protějším návrší, o kterém domácí nedají jinak, než že právě tam se král Jiří narodil. Poděbraďáci si budou ťukat na čelo, protože král Jiří je přeci jejich a nebudou sami - o čest být rodištěm krále Jiřího se hlásí ještě několik rodových sídel pánů z Kunštátu a také nějaké to polní husitské ležení (podle jedné z legend byl jeho kmotrem sám bratr Žižka), kde Jiříkův sedmnáctiletý otec válčil a pravděpodobně se také "zapomněl" s nějakou místní fešandou - pro zlomyslné Brňáky to byl ještě dlouho "král došek neb snopek", tj. levoboček.

Kunštátská socha pohříchu nesnese srovnání s tou poděbradskou, která je daleko věrnější. Na ní se kůň pod králem doslova prohýbá, zatímco v Kunštátě je Jiří jako proutek. Ve skutečnosti byl Jiří hodně plnoštíhlé a zřejmě občas i oteklé postavy a tak musel dokonce jednou psát papeži omluvný list, že nemůže k jeho svatosti do Říma se dostaviti, "Neboť jsme nyní obtíženi nadměrnou tloušťkou těla svého..." Úzkými a klikatými cestami Vysočiny dorazíme po hodince a půl k Vílémovu u Golčova Jeníkova.

Právě zde (co by kamenem dohodil od Sečské přehrady) přechází bezlesé a jako dlaň rovné Polabí v zalesněné kopečky Železných Hor. A v tomto údolí Jiří obklíčil a sevřel do kleští křížovou výpravu proti "kacířským Čechům" vedenou jeho zeťěm, uherským králem Matyášem Korvínem v mrazivém únoru 1469. Oba králové se setkali mezi čtyřma očima v nedalekém Uhrově, což zachytil na svém plátně Mikoláš Aleš v jednom ze svých nejznámějších obrazů.

 

Hmm... Obraz krásně vyjadřuje velkomyslnost vítěze a zoufalství poraženého, ale kdo ví, zda se oba vojevůdci setkali v takové pastoušce nebo pod širým nebem. V každém případě je v Uhrově dodnes k vidění starobylá lípa, o níž pamětní deska praví, že právě pod ní L.P. 1469, 27. února sjednali mír Jiří z Poděbrad a Matyáš Korvín.

Uhrovská lípa je vlastně už jen suchým pahýlem řádně podepřeným, aby nespadl na vedlejší stavení. Podle znaleckých posudků může mít stáří plus minus 500 let. A tak kdo ví... Jisté je jen to, že právě tady někde se Jiří velkomyslně a pro mnohé nepochopitelně rozhodl propustit obklíčeného protivníka a bez jakýchkoliv záruk se spokojit se slibem stvrzeným rukoudáním, že Matyáš pomůže smířit Čechy s papežem a celým křesťanstvem. O výsledku těchto slibů hovoří nejlépe řeč Matyášova chráněnce a vůdce katolické opozice Zdeňka ze Šternberka zachovaná starým letopiscem českým v tomto autentickém podání (ona politika byla vždycky svinstvo ) : "Má-li býti pokoj a jednota, musíte vy nejprve věřiti jako jiní křesťané a býti papeže poslušni ... všecky ty zápisy, sliby a přísahy, kompaktáta a co z toho více, nic nebudou naplat. Kdo mluví o pokoji s kacíři a nechává jim víry jejich, jest nešlechetný zkurvysyn!"

Na další cestě by bylo hříchem minout Čáslav, kde v překrásném kostele sv. Petra a Pavla byla v roce 1910 nalezena lebka Jana Žižky (o jehož údajném kmotrovství Jiřího z Poděbrad jsme už mluvili) uchovávaná dnes v Žižkově síni sousední radnice (bílo-okrová budova vpravo od kostela). Navíc je pravdě nejpodobnější, že tajný převoz Žižkových ostatků z původní hrobky v Hradci Králové do Čáslavi nařídil právě král Jiří. Ani v Čáslavi však neměly klid, a že jejich hledačů (někdy údajně i úspěšných) bylo! "Avšak hluboko velmi kopavše, nic nenalezli kromě prachu. I obrátili svou vzteklost na hrobový kámen. Ten ztloukše, s prachem hrobu toho z kostela vynesli a v písek rozdrtili..." "...(kosti) ve smolné nádobě rukama katovýma na čáslavském náměstí před přihlížejícím nesmírným množstvím lidí dal spálit a popel rozptýlit do vzduchu, aby bylo jasné, že ani ta nejmenší památka nezůstala na tak krutého tyrana." Bohužel v neděli ráno je všude zavřeno a kromě městských policistů a vietnamských obchodníků nikde ani živáčka. Pojeďme tedy dále přes Kutnou Horu, kterou představovat by bylo nošením dříví do lesa, přes Zásmuky a starobylou Kouřim do vesnice ...

V nedělním odpoledni 30. května 1434 zde čtrnáctiletý Jiří z Poděbrad pod dozorem svého poručníka sbíral první válečnické zkušenosti v jízdním šiku panské jednoty (tj. umírněných kališníků) a okoušel sladkost vítězství nad husitskými radikály: "Zahynula v bitvě té hlavní síla táborů a sirotků navždy, padli přední jejich vůdcové Prokop i Prokůpek ... neb ačkoli mnozí vzdávali se na milost, vítězové však nepřijímali jich, ale vraždili napořád ... vítězství jednoty panské bylo dokonalé, protože veškeren tábor, všecka děla, vozy, zbraně i kořisti nepřátel ocitly se v moci jejich".

Před 578 lety možná náhodný divák viděl přesně totéž, co dnes. V krajině rovné jako stůl je zelená plocha jarních polí zhruba uprostřed přerušena stromořadím lemujícím prastarou cestu vedoucí z Rakous přes Znojmo, Jihlavu, Čáslav, Kolín a Český Brod do Prahy. Za cestou jsou v mírném návrší vidět stavení několika obcí, z nichž jedna (na snímku vpravo) se zve Lipany. Za staveními prudčejí stoupá Lipská hora, jediné vyvýšené místo v okolí, zhruba v půli cesty mezi Kolínem (ten je asi 15km vlevo) a Českým Brodem.

Na temeni Lipské hory stojí na malém palouku mohyla obkroužená ze všech stran bíle kvetoucími třešněmi, jabloněmi a trnkovými keři. Přímo u mohyly hoří svíčka a vadne tulipán, na bratrovražedný boj se stále nezapomíná. Ale přesto se časy mění. Zatímco sokolské a legionářské cedule z první republiky varují před národní nesvorností,

pietní mramorová deska z poslední doby spíše nabádá ke smíření a pohledu na Lipany jako na konec pustošivé občanské války. Kousek pod mohylou je další pietní místo, zelení zarůstající hold osvoboditelům z roku 1945, typická předlistopadová násilná aktualizace historického odkazu působící jako pěst na oko. Z Lipan už to máme do Poděbrad jen skok a tak si můžeme dovolit sjet z Hradecké dálnice až za mostem přes Labe do Libice nad Cidlinou, která byla připsána Jiřímu z Poděbrad hned při dosažení jeho zletilosti, protože patřila spolu s Poděbrady a Kunštátem k jádru jeho panství, později mnohonásobně rozšířenému. Projedeme Libicí a úzkou uličkou dorazíme k štěrkem vysypanému parkovišťátku tak pro pět automobilů. Pěšky vystoupáme k oblému plácku, sotva 300x400m, vystupujícímu lehoučce, ale zřetelně nad rovinatý terén nad soutokem Labe s Cidlinou a odělenému od okolí svahem a místy i znatelným příkopem.

"Toho času kníže nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli předáci. Tito obrátivše se v nenávistníky Boha, ničemných otců nejhorší synové vykonali velmi zlý a ničemný skutek. Neboť jednoho svátečního dne vnikli do hradu Libice, v němž bratří svatého Vojtěcha a hradští bojovníci všichni jako nevinné ovečky stáli při slavné mši svaté, slavíce svátek. Oni však jako draví vlci ztekli hradní zdi, muži a ženy do jednoho pobili, a stavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví zkropili, a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí, vesele se vrátili domů." Je úsměvné, že i po tisíci letech občas žáčkové v hodinách dějepisu od svého pedagoga slyší, že toto masové vraždění konkurenčních Slavníkovců pražskými Přemyslovci na svátek sv. Václava 28. září 995 bylo kruté, ale pro sjednocení českého státu "nezbytné". Z celého rodu zbyli jen dva bratři, které vidíme stát před základy libického chrámu - patroni Evropy sv. Vojtěch a sv. Radim. Mimochodem v roce 1108 se tento "státotvorný čin" přesně na stejném místě opakoval - tentokrát byl vyvražděn starobylý rod Vršovců.

Ale vjeďme už konečně do Poděbrad, na oválné náměstí se zámkem a sochou krále Jiřího se zlatým veršovaným nápisem:

Statný to syn vlasti , správce král,
onť v rozháraném burácném věku
odolav přemnohých vrahů vzteku
čest národa vždy obhájiti znal.

Mimochodem sochu nepostavil stát, kraj, či město z peněz daňových poplatníků, bez nichž dnes ve veřejném prostoru nevznikne skoro nic, ale Spolek pro vybudování pomníku krále Jiřího iniciovaný místním Sokolem a financovaný z darů a dobročinných akcí. Král Jiří je zachycen v okamžiku, kdy podává ruku Matyáši Korvínovi na usmířenou po bitvě u Vilémova. Jak ono státnické potřásání rukama dopadlo, jsme si přečetli v předchozích řádcích.

Zámek, jehož základy sahají do hlubin téměř jednoho tisíciletí, sehrál klíčovou roli v rozvoji města i v novověku. V roce 1905 se bavil jeden z jeho hostů, německý hrabě von Büllov, chozením s proutkem okolo zámku, aby našel zdroj pitné vody. A nalezl ji přímo na zámeckém nádvoří!

Z hloubky téměř 100m vytryskl pramen železito-uhličité minerálky a z Poděbrad se staly Lázně Poděbrady. Cesta z náměstí ke kilometr vzdálenému nádraží se proměnila v park a lázeňskou promenádu.

V pavilonu uprostřed parku postaveném k třicátému výročí lázní (založeny roku 1908) si můžeme připomenout, že v době konání slavného lázeňského mezinárodního turnaje v roce 1936 byly Poděbrady vlastně lázněmi velmi mladými - měly teprve 28 let.

Na konci parku stojí vlakové nádraží. Návštěvníci uvidí hned ve vstupní hale, kdo je v Poděbradech králem.

Poblíž nádraží uvidíme i něco typicky českého - altánek s lázeňskou vodou a strohým úředním pokynem "Odběr vody max. do výše 6 litrů!", z něhož si však MČČ (malý český člověk) nic nedělá a stojí mu zato vláčet k prameni tašku s několika objemnými kanystry.

Zpět se vraťme okolo proslulých, nedávno rekonstruovaných květinových hodin.

Vzadu za nimi nemůže chybět kontroverzní trpaslíček, který hlásí přesný čas úderem svého kladívka na plechovou hlavičku muchomůrky - jak rozkošné.

Celkově je v Poděbradech vidět (jako ve většině českých lázní), že nejlepší sezóna už byla a udržet někdejší lesk je stále těžší. Přesto je hrací sál (vlastně dva samostatné sály se zázemím dalších prostor a s restaurací) položený uprostřed lázeňského parku, jehož klid nenarušilo ani sobotní mistrovství ČR ve sportovní chůzi, velmi příjemným prostředím.

Majitelé lázní z drobných útrat spořivých šachistů nejspíš nadšeni nebyli, ale celkově vše dopadlo mnohem lépe než před třemi lety ve Františkových Lázních, kam se šachistům už nepodařilo vrátit. V Poděbradech to naopak na nějaký návrat vypadá. Na rozdíl od velkoryse pojatého Lázeňského garde byli totiž pořadatelé mnohem opatrnější ve slibech a výdajích, podle některých účastníků a diváků až moc. Koncentrace skvělých šachistů v krásném prostředí přímo volala po nějaké propagační akci pro veřejnost. Na tu by však svaz potřeboval peníze, které v době vypisování konkurzu neměl. Nakonec za chudobnou dotaci 15,000Kč byl schopen nabídnout reprezentační prostory na tři dny, on-line přenos nadpoloviční většiny partií a pořadatelskou službu jediný zájemce - šachový klub Joly Lysá nad Labem v čele s Petrem Saecklem. Dlužno poznamenat, že šachový svaz mu jeho roli v mnoha ohledech neulehčil. Nepodepsaná smlouva s pořadatelem spala dlouhé týdny a měsíce na sekretariátu (až se museli ozvat samy extraligové kluby na únorové konferenci ŠSČR) a ještě týden před akcí nebyla na žádném šachovém webu o soutěži, jejím programu a místu konání ani zmínka.

Ale pojďme k něčemu veselejšímu a pěknějšímu, čeho bylo v Poděbradech vidět dost a dost. Kromě ředitele soutěže pana Saeckla se v neděli ráno jako první v sále objevili David Navara pilně studující nástěnky a IM Josef Přibyl. Autorovi tohoto článku okamitě bleskla hlavou vzpomínka na první setkání s "Davídkem" Navarou před 18 lety, které vypadalo přesně stejně. Devítiletý David drtící své konkurenty na MČR žáků do 10 let v tehdejší škole v přírodě ve Světlé nad Sázavou (dnes je z ní jiná bohulibá instituce - vězení) toho u partie moc nenaseděl a mnohem častěji pobíhal s tužkou a zápisníčkem okolo nástěnek. Když už si konečně sedl a rychle potáhl, objevil se zpravidla na tváři jeho trenéra Josefa Přibyla stojícího opodál spokojený úsměv. Jen něco do vzpomínky chybí. Davídek tehdy nosil kšandy a v zaujetí partiemi vždy mimovolně palcem pravé ruky natahoval jednu kšandu před sebe, až mu vyklouzla a s plesknutím se vrátila zpět na prsa. Po každém takovém plesknutí se doslova složil smíchy u vedlejšího stolu sedící Petr Mach z Rychnova nad Kněžnou, který na to může vzpomínat už jen v šachovém nebi.

David je obyčejně v sále první, přátele běží uvítat sám a nečeká, až oni jeho pozdraví, chodí k partii v obleku, ochotně dává rozhovory televiznímu štábu a má nejlepší výsledek na (převážně) první šachovnici extraligového mistra. Šachová jednička se vším všudy! Nedostižné portréty hráčů nafotil Vladimír Jagr pro nss, proto zde vyberme jen pár hráčů, kteří mají něco o sobě a o šachu vepsáno ve tváři (snad se nikdo za toto věštění neurazí ).

David Navara - milovník bohyně Caissy. Navara se u partie - usmívá. Celý jeho výraz svědčí o tom, že šachová partie je jeho život, při ní je šťastný, je zcela sám sebou a tudíž může ze sebe vydat to nejlepší.

Vlastimil Jansa - bojovník. Býčí posed, ruce zkřížené na prsou, sešpulené rty, tři kolmé vrásky na čele mezi obočím. Pro tohoto borce existuje v partii jediný cíl - vítězství, a to vítězství úplné, konečné, definitivní, bez kompromisů. Když to pak nevyjde a soupeř se zázračně zachrání (jako v naší partii Petr Velička), hraje se za úsměvů všech okolo a šeptandy "Proč to ještě tahá..." až do holých králů. Je-li v šachu nějaká spravedlnost, pak přece nemůže dát soupeři za takový výkon remízu...

Lubomír Ftáčnik - šachový vědec, výzkumník. Šachová hra má svá přesná pravidla, proto musí být poznatelná, algoritmizovatelná, systematizovatelná. Jen škoda že kapacita našeho myšlení neumožňuje exaktní poznání a neustále nás nutí k polovičatým aproximacím, to je k vzteku...

Krishnan Sasikiran - jogín. Soustředění a sebeovládání. Práce a povinnost. Soustředění na podstatné a povznášející pomáhá zbavit se nepodstatného, tíživého. Sasikiran je nejlépe oblečeným mužem v sále a na vyhlášení vítězů se jde převléknout do jiného obleku.

Aby nás někdo nezažaloval, opusťme raději Delfskou věštírnu a pojďme se projít sálem bez velkého ladu a skladu.

Šachový chlebíček je někdy pěkně tvrdý. Před nedělním zápasem onemocněl lídr litovelského týmu Dariusz Swiercz a požádal o uvolnění ze zápasu. "Neexistuje!" zněl tvrdý výrok energického litovelského kouče. Ve hře byl nejen boj o první polovinu tabulky, ale i norma GM pro Štěpána Žilku - s bílými se bojuje o vytouženou výhru přece jen o něco lépe než s černými.

Zkusit se to muselo, ale holt taktika hop nebo trop vyjde jen občas - unavený Swiercz - Movsesjan 0-1, nekompromisní Žilka - Votava 0-1 a celkově Rapid Pardubice- Tatran Litovel vysoko 6 : 2. Tvrdý duel svedl v posledním kole Zlín s Bohemians.

Bohemka měla ještě teoretickou šanci na záchranu, ale musela by nadělit Zlínu téměř kanára. Aby se to nestalo, zařídil velmi rychle Cyril Ponížil, který byl v Poděbradech opět jednou ve své skvělé formě - Cyril Ponížil - Imre Kukel 1-0.

Tento zápas se hrál hezky u okna za denního světla, leč bez on-linů.

Bylo pozoruhodné, že v posledním kole, kdy už většině soupeřů "o nic nejde", se první remíza urodila až po dvou hodinách hry a žádný zápas nevzal rychlý remízový konec. Možná to s těmi velmistrovskými remízami nebude zase tak tragické a se Sofijskými pravidly tak žhavé.

Jako jedna z posledních končí za velkého zájmu diváků partie Azarov - Navara. Většina hráčů už se přesunula k analýzám do vedlejšího sálu.

Úplnou tečkou za extraligou je podání rukou v partii Studnička - Jurčík.

Žádný z týmů nechce dávat na 4 : 4, ale když už posledních 10 tahů je jen cestováním dámy a krále tam a zase zpět, nedá se nic dělat kapitáne, musíme to podepsat. Rozhodčím už zbývá jen vyřídit poslední formality,

pořadatelům rozmístit na pódiu poháry, medaile a dárkové koše od Poštovní spořitelny

a můžeme začít vyhlašovat - předseda ŠSČR Viktor Novotný a šéf pořadatelů Petr Saeckl.

Největší ovace samozřejmě patří 1. Novoborskému ŠK, pravděpodobně nejsilnějšímu týmu, který kdy nejvyšší domácí soutěž hrál.

Hodně zdaru v Evropském poháru!

Důstojným soupeřem novoborského supertýmu byl Rapid Pardubice, který jej pronásledoval až do posledního kola a skončil druhý jen horším skóre.

Ze vzdálených Ostraváků z Labortechu zbylo jen torzo.

Za zmínku stojí, že nejvíce bodů bronzového týmu uhrál Jiří Kočiščák, který se opět zařazuje do nejužší české juniorské špičky.

Po vyhlášení si někteří užívali sladce opojného, ale bohužel prchavého pocitu slavného vítězství,

jiní se vrhli na medvěda, aby jej rozporcovali, dokud v něm něco zbývá

a další si kolektivně připili šampaňským ze získaného poháru.

Že se přitom jedna láhev převrhla a tak bylo více šampáňa v botech a na kalhotech než v poháru, už nebylo důležité. Letošní extraliga byla mimořádně silná a pokud se podaří příště opět svolat závěrečné soustředění, nejlépe i s doprovodným propagačním programem a větší publicitou, bude to krásná oslava šachu. Stojí za to zanalyzovat si extraligovou partii s exmistrem světa?

Pokud někdo dočetl reportáž až sem, jistě poznal, že jejím cílem nebylo exaktně analyzovat výkony extraligových borců, ale přiblížit prostředí a atmosféru šachového svátku. Na výsledky už jste se jistě podívali zde, krásnými fotografiemi a komentáři se potěšili na nss. Podívat se můžete i na ohlas z Olomoucka. Hodnocení IM Romana Chytilka z ŠK Zlín si přečtěte zde. Na svém blogu popsal své zážitky David Navara.

přidal David Ciprys dne 25.04.2012 | sekce: Soutěže dospělých


Aktuální akce

Aktuality ze soutěží

» 
» 
» 
» 
» 
 
PeloDesign, 2002-2009